ŽHAVĚ A LEPĚ!  |  ŽÁDNÁ RŮŽE ANI KREV NESMÍ PŘIJÍT NAZMAR!  |  PENETRAČNĚ SPOLEČENSKÉ ÚZEMÍ!  |  Lepší než nadívaný kos!  |  Lepší než pražené stehno dalmatinovo!  |  Lepší než filé s houbovou omáčkou!


Dějiny | 2006

2006

Rok 2006 byl rokem riskantních situací a prvních vratkých bot na podpatku!

Takže po bouřlivém roce 2005, který jsem se rozhodla nezmiňovat (pro případ, že bych se třeba ještě někdy chtěla stát učitelkou v mateřské školce, nebo velekněžkou) přišel rok 2006 a začal nevesele. Respektive začal něčím velmi nelibým.

Bylo 1.1.2006 a já jsem jela stopem ze Silvestra, kterého jsem trávila u kamarádky na severní Moravě ve Velkých Losinách. Jela jsem stopem do Brna, kam jsem se mezitím během tajemného roku 2005 odstěhovala a kde jsem zrovna vykonávala svou první práci prodavačky hadrů ve velkém nákupním centru. Takže bylo přede mnou asi 150 kilometrů cesty stopem.

Byl nový rok a nikde na opuštěných moravských silnicích ani živáčka. Já jsem cestovala s malým batohem, kde jsem měla svačinu, od mámy přibalené zbylé cukroví z Vánoc a nějaké vyprané prádlo, protože v Brně jsem nikdy nepatřila k majetným lidem, kteří vlastní pračku a občas jsem si jej ještě vozila vyprat k mámě do Mohelnice.

No a když jsem zrovna s tím batohem stopovala někdy kolem podvečera na liduprázdné výpadovce z Olomouce na Brno, tak se kolem pomalu šouralo auto (stará škodovka, ale espézetku nevím), které mi pomalu a váhavě zastavilo. Tam seděl jakýsi dědek, který se mi vůbec nepodíval do očí a byl vůbec nějaký celý nervózní, ale protože jinak směrem na Brno nic nejelo a já neměla prachy, tak jsem se rozhodla k němu do auta nastoupit. Během cesty byl ten dědek takový studený a odměřený, ale jako by v něm zároveň něco vřelo. A jel hrozně blbě, jednu chvíli trochu přibrzďoval a pak zase jel nějak moc rychle a mě už to začalo připadat divný.

Tak jsem si nenápadně odepnula pás, kdyby něco. Ale byla jsem jako přimražená a bála jsem se, že když vyskočím za jízdy z auta, tak že se mi může stát něco ještě horšího, než v tom autě. No, ale to něco skutečně přišlo. Kousek před Brnem je jedna taková odbočka na obec Holubice a tam ten chlap zničehonic odbočil, že prý ještě musí svýmu známýmu popřát do novýho roku. A jeli jsme tou tmou směrem k nějakým chalupám a on furt nezastavoval. Zeptala jsem se, jaká je to ta chalupa a on že až ta úplně poslední.

Dojeli jsme skoro až k nějakýmu poli, kde byl po obou stranách cesty příkop a jinak baráky už žádný. A on najednou zastavil, že se musí podívat na mapu, kde jsme, že to asi ztratil. A otevřel palubní desku a z ní zčistajasna vytáhl obrovský kuchyňský nůž se zelenou střenkou. Vůbec teď už nevím, jak jsem to udělala, ale rychlostí blesku jsem otevřela dveře, vylítla jsem z toho auta i s batohem ven a běžela jsem do tmy. Pak jsem zapadla do toho příkopu po okraji pole a začala jsem se plazit, aby nešla vidět moje silueta. Jeho auto se pak rozjelo směrem ke mě, ale jen kolem mě v tom příkopu projel, protože jsem byla potichu přitisknutá k zemi a už jel někam pryč.

Pak jsem tam ještě nějakou dobu ležela a říkala jsem si, že to cukroví, co mám v báglu, asi bude pěkně zdevastovaný, stejně tak, jako moje zablácené a roztržené rifle. Po několika desítkách minut jelo kolem mě tou polňačkou další auto, tak jsem se chvíli dívala, jestli se to nevrací ten dědek, ale mělo to jinou barvu, tak jsem vyskočila z toho příkopu a to auto zastavilo. Seděl v něm mladý pár, který mě naložil a odvezl až před brněnský byt, kde jsem měla pronajatý malý pokoj bez oken. Pamatuji si, že jsem ještě v televizi ten večer stihla nějakou komedii od Hřebejka, co zrovna na onen nový rok běžela, to mohlo být tak kolem půl deváté večer.

Rok 2006 byl jinak stejně tak divoký jako 2005, možná ještě víc. Seběhlo se v něm to, že jsem opustila práci prodavačky hadrů a stala se ze mě prodavačka v sexshopu a určitě se v něm seběhla ještě spousta dalších věcí. Například jsme si s dlouholetou kamarádkou vyrazily na Sardinii, kde jsme se hned první noc po příletu dokrvava pohádaly a začaly jsme se téměř nenávidět (teď už se zase několik let máme docela rády) a vůbec byl celý ten pobyt poznamenaný něčím dost negativním. Posléze jsme se dozvěděly, že na velmi laciném pokoji, který nám byl přidělen, se přesně před rokem stala drastická vražda mladé dívky – a ten pokojíček byl v přízemí a my jsme tam měly každou noc otevřené okno. No jo, bezhlavé chování nezkušeného mládí.

Na podzim jsem se vrátila do Brna a nevěděla jsem, co se sebou, takže jsem také udělala několik věcí, které není dobré zde zmiňovat, ale které třeba zmíním někdy jindy. Dostala jsem se do určité formy „podsvětí“, ale přineslo mi to několik velmi dobrých a potřebných zkušeností. Pak už byl konec roku 2006 a já jsem nastoupila do řádného zaměstnaní recepční v nějaké firmě na něco tak nudného, že už ani nevím, co vyráběla. Každopádně já jsem byla docela oblíbenou recepční, se kterou muži hodně žertovali a kupovali mi neustále kafe z automatu, který byl vedle recepce. Když jsem nechtěla kafe, tak čaj.

Rok 2006 byl rokem, kdy jsem si ve svých 21 letech poprvé obula podpatky, kterými jsem do té doby opovrhovala, a zkusila jsem nosit i vyzývavá trička. A i přesto, že jsem měla stále ráda svět zlatého fondu světové kinematografie, intelektuálních diskuzí a živých debat na téma gender studies, pomalu jsem se začala obracet k méně snovým a obláčkovitým zá­ležitostem života.

Začala totiž přicházet na přetřes zásadní, téměř antická otázka: tak čím se vlastně budu živit a kam budu nadále směřovat?

V roce 2006 bylo rozetnuto a vyšlo na povrch docela dost zásadních věcí - stejně jako marmeláda v tomto kusu pečiva.


Olga Path