ŽHAVĚ A LEPĚ!  |  ŽÁDNÁ RŮŽE ANI KREV NESMÍ PŘIJÍT NAZMAR!  |  PENETRAČNĚ SPOLEČENSKÉ ÚZEMÍ!  |  Lepší než nadívaný kos!  |  Lepší než pražené stehno dalmatinovo!  |  Lepší než filé s houbovou omáčkou!


Dějiny | 2004

2004

Rok 2004 byl rokem vylétnutí z hnízda a dopadu na neumetenou dlažbu

Rok 2004, to byl rok posledních prázdnin po maturitě a „vstupu do života“.Do života jsem se rozhodla vstoupit tak, že jsem jednoho srpnového dne nasedla na autobus směr Amsterdam a vydala jsem se tam dělat služku (neboli, jak se říká poněkud honosněji, aupairku).

Bylo mi 19 let a do té doby jsem pořádně nechodila s žádným chlapcem, nikdy jsem nezkusila cigaretu, marihuánu, tvrdý alkohol, byla jsem docela obtloustlá a trpěla jsem spoustama alergií a špatnou pletí. Zajímalo mě především jídlo, knihy, drásavé filmy s pohledy do hloubky lidství a bylo to na mě vidět.

Před odjezdem nočního autobusu „směr život“, směr Holandsko, jsem si koupila ty nejdražší žvýkačky z naší mohelnické trafiky, aby na mě rodina v Amsterdamu viděla, že nejsem žádný východoevropský béčko. Můj strejda mě dovezl s jednou naditou krosnou na brněnské autobusové nádraží Zvonařka a cesta do samostatného života mohla začít.

Měla jsem se starat o barák a dvě malý děcka a na ubytování mi byla přidělena garáž (respektive její polovina, která byla od té druhé poloviny oddělená sádrokartonem). V té druhé půlce garáže, sloužící jako můj apartmán, bylo malé okénko na větrání (výhled byl zakryt větvemi), pak tam byl malý gauč o délce asi 152 cm, jedna nefunkční televize položená nahoře na skříni na hadry a starý magič, čili magnetofon, na kterém si pouštěla těch pár kazet, které jsem si dovezla z ČR. Jinak holá betonová podlaha a dál nic.

Vlastně jo, ještě něco jo. O zeď byl opřený (nikoliv pověšený) obrovský, krvavě červený obraz, na kterém byly dvě zoufale a beznadějně se tvářící postavy (chlap a ženská), pod kterými bylo holandsky napsáno „Já tebe taky“. Později jsem se dozvěděla, že manželé, u kterých jsem dělala, dostali tento obraz ke svatbě od jistého holandského malíře, který pár týdnů po jeho dokončení spáchal sebevraždu. Proto ho odložili do garáže – pokoje pro služky, aby na něj raději neviděli. Ten obraz mi tam byl to jediné sympatické a cítila jsem v něm tajné spojenectví, když jsem se každý den (marně) snažila nějak pohodlně uložit na gauč o délce 152 cm. A ještě k tomu to tam smrdělo benzínem, no, jak je v garážích normální.

Říkala jsem si ale, že to tam pár měsíců nějak vydržím a pak že se ze mě stane holandská královna nebo tak něco. Ale holandská královna se ze mě nestala a já jsem denně připravovala snídaně, svačiny, uklízela jsem barák, zahradu (byl podzim a hodně listí), žehlila jsem obrovské tuny oblečení, zejména pak košile pána domu, vyzvedávala jsem děcka ze školy, dávala jsem jim tajně sladký (který měli jen na příděl), aby byl od nich pokoj a když to šlo, tak jsem sledovala holandskou MTV.

Taky jsem často po večerech obcházela obchody a představovala jsem si, co všechno bych si chtěla koupit, kdybych na to měla. No, moc parády se s 180 eurama na měsíc udělat nedalo, ale pořídila jsem si jednu věc, která mi asi jako jediná odtamtud zbyla až doteď, a to byl můj první zápisník. Už několik let ho nemám odvahu od té doby otevřít, ale někde v mém rodném domě ještě je. Tam jsem začala zapisovat svoje první věci, aby se mi ulevilo od skutečnosti, že svým rodičům zřejmě nedělám moc „čest“. Respektive, že se moje kariéra nevyvíjí uspokojivým směrem a většinu svého času trávím u dřezu a u žehlicího prkna.

Jednoho dne (asi po třech měsících) jsem se sbalila a řekla jsem, že už to dál nejde. V garáži byla čím dál větší zima (byl přelom října a listopadu a moc se tam netopilo) a navíc už jsem se seznámila s jinýma služkama (Filipíny, Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko…) a věděla jsem, že to jde i jinak – jak platově, tak do co ubytovacích a pracovních podmínek. Neměla jsem v Amsterdamu kam jít, ale do ČR se vrátit nešlo, protože rodiče stále čekali na to, až tam teda udělám nějakou tu kariéru a měl jsem „stopku“ na návrat.

Když jsem naposledy vycházela ze své garáže, ověšená taškami a batohy, byl v domě jen „pán stavení“, se kterým se dalo vycházet rozumně a dobře, pokud neměl v blízkosti svou manželku. Pán stavení se na mě soucitně podíval a odešel k lednici, odkud vylovil půlkilové balení povidel a taky celý chleba a řekl mi, ať si to vezmu na cestu. Pak mi podal ruku a zeptal se mě, jestli se ještě někdy uvidíme a já jsem mu řekla, že si myslím, že ne.

Pak jsem odešla bydlet do squatu, kde už jsem jednou předtím byla náhodou na návštěvě a kde bydleli hlavně Češi, Slováci a Poláci. Byla jsem moc ráda, že se tam pro mě ještě našlo místo volné a asi na tři týdny jsem tam složila hlavu. Během těch tří týdnů jsme každý večer brali jídlo, co se neprodalo na trzích s ovocem a zeleninou, to se pak vařilo velkým hrnci pro všechny, přičemž se každý nějak snažil přispět ke komunitnímu způsobu obživy a fungování.

Ale věděla jsem, že to asi takhle nepůjde navěky, protože mi připadalo, že to nikam nevede, i když se to na tuto krátkou dobu může jevit velmi dobrodružně. Došla jsem k plánu, že chci v Česku zkusit přijímačky na obor filmová věda a s tímto vytyčeným cílem mě rodiče „vzali na milost“ nazpět do rodného domu.

Po svém neslavném návratu z amterdamského squatu do Mohelnice jsem záhy nastoupila doplňovat zboží do šumperského supermarketu, bylo to krátce před Vánoci a potřebovali nějakou pomocnou sílu na vybalování vánočních kolekcí a silvestrovského chlastu. Denně jsem jezdila na šichtu, která byla od sedmi ráno a pro pána, který tam hlídal, aby lidi nic neukradli, jsem byla „děvčátko z Lidlu“, a tak mě i v žertu oslovoval.

Sen o pompézním pomaturitním vstupu do života se ke konci roku 2004 rozplynul…

Rok 2004 byl rokem nakousnutí zatím nedotknutého pečiva.


Olga Path